Popis
UKÁZKA Z KNIHY
Prásk! Mirek za sebou vztekle zabouchl vchodové dveře. Tenhle zvuk slyšela Jana v poslední době až příliš často. Všechny jejich hádky končily stejně – prudce zavřenými dveřmi. Zhroutila se na manželskou postel, ve které trávila poslední dobou většinu nocí sama. Kupovali ji před třemi lety, těsně před narozením jejich dcerky. Tehdy ji ani ve snu nenapadlo, že by se mohla s Mirkem někdy pohádat. Byl pořád s ní, ohleduplný, veselý, hodný, no prostě zamilovaný stejně jako ona. Ale brzy po narození Markétky se změnil.
Vzlyky naplnily prázdný byt a déšť slz smáčel čistě povlečený polštář s bleděmodrými kvítky pomněnek. Bezděky si vzpomněla, jak jí před svatbou Mirek přinesl přesně takovou kytičku pomněnek, a nové slzy jí zaplnily krásné zelenošedé oči.
Pohledem zavadila o malý šedý budík v podobě slona, který dostala od Mirka k jejich prvním společným Vánocům. Při pohledu na dvě malé ručičky, které neúprosně odměřovaly čas, se vyděsila. Pět hodin!!! Každou chvíli se vrátí babička s Markétkou. Vzala si ji dnes po obědě k sobě na zahradu, aby si malá pohrála na písku. Měla u babičky a u dědy na zahradě takové malé dětské hřiště, které speciálně pro ni udělal děda. Byl to truhlář, a nejen tak ledajaký. Než se jeho pravnučka narodila, připravil pro ni nádhernou kolíbku, s barevnými kvítky a čtyřlístky pro štěstí. Když trochu povyrostla, vyrobil pro ni houpacího koníka.
Jana rychle vyskočila z postele a běžela do koupelny opláchnout si obličej studenou vodou. Babička na ní nesmí nic poznat. Hned by se začala vyptávat, a Jana neměla nejmenší chuť vyprávět jí o svých problémech s Mirkem. Styděla se za ně.
Utřela si obličej do bílé, aviváží provoněné osušky a podívala se do zrcadla. Červené skvrny na obličeji způsobené pláčem ještě úplně nezmizely, ale to se za chvilku spraví, uklidňovala se. Vzala hřeben a začala si česat rozcuchané vlasy. Chvátala, a proto občas až zasykla bolestí. Když skončila, pátravě se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Stopy po pláči už zmizely a kaštanové dlouhé vlasy byly poslušně zapletené do copu, sahajícího jí až do půli zad. Jen se začervenalýma očima si nevěděla rady. No co, řeknu třeba, že jsem krájela cibuli, rozhodla se nakonec a vtom už zaslechla zvonek. Spěchala otevřít a snažila se změnit utrápený výraz ve svém obličeji na – o něco lepší.
„Ahoj, mami!“ vykřikl její skoro tříletý poklad a skočil jí okolo krku.
„Ahoj, miláčku,“ usmála se na svoji malou blondýnku a hned se jí zlepšila nálada.
„Že byste mě taky pustily dovnitř!?“ ozvala se pohoršeně babička, které si teď nikdo nevšímal. Jana vzala dceru do náruče a ustoupila od dveří, aby mohla babička projít. Posadila malou na židli v předsíni a začala jí rozvazovat tenisky. Přesně, jak očekávala, vysypala se na zem záplava písku.
„No to víš,“ vysvětlovala babička. „Celé odpoledne se z písku nehnula. Pořád kuchtila dorty a bábovky. Asi to bude nějaká velká kuchařka, až vyroste,“ usmívala se. „Úplně jsem jí zapomněla vysypat boty,“ řekla trošku provinile, když viděla tu spoušť na zemi.
„Ale, babi, to přece nevadí. Hned to zametu a bude to,“ šla si Jana pro lopatku a smetáček. „Hlavně, že jste si to užily.“
„Ale to jo!“ přisvědčila horlivě babička, zatímco si rozepínala boty a sundávala sako. „S touhle beruškou to tak rychle utíká,“ poznamenala a šla za Janou do kuchyně, kde už se vařila voda na kávu.
„A kdepak máš Mirka?“ zeptala se náhle, až v Janě hrklo.
„Potřeboval si zajít za jedním kamarádem,“ vymyslela si rychle a cítila, jak rudne. Rychle chytla naběračku a nalila ohřátou kuřecí polévku. „Pojď papat!“ zavolala na dcerku, která právě s pýchou postavila z barevných kostek velký komín. Asi už měla hlad, protože hned přiběhla a sedla si poslušně ke svému stolečku. Maminka před ni postavila misku a pro jistotu ještě polévku ochutnala, jestli není horká. Pak vzala tácek se sušenkami a sedla si ke stolu, aby si mohla v klidu vypít kávu.
„Kde jste nechali dědu?“ zeptala se a vhodila si kostku cukru do hrnečku.
„Ále, zase něco vyrábí v tý svý dílně,“ sahala si babička pro čokoládovou sušenku. Měla strašně ráda sladké a její zakulacená postava to sama prozrazovala.
„Mami, eště chci polívčičku!“ ozvala se Markétka.
„Chutná ti?“ usmála se Jana, když viděla, jak dcera horlivě kývá hlavičkou, a šla jí honem přidat.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.